Voda: 

 je výborné rozpouštědlo a s čímkoli přijde do styku,to ráda rozpouští a do sebe přijímá. Tuto její vlastnost oceníme při praní nebo mytí, ale v případě pitné vody,kterou bychom rádi uchovali bez jakéhokoli znečištění, to může představovat problém. Zvláště když k tomu přistoupí naprostá otevřenost vodního systému. Koloběh vody na Zemi nemá žádné hranice. Vždyť například stopy pesticidu DDT byly objeveny v grónském ledu, tedy v oblastech, kde nebyl nikdy použit. Pitná voda může být znečištěna doslova od zdroje až po kohoutek, tedy v průběhu celé své cesty z přírody ke spotřebiteli. Znečištěním v tomto případě rozumíme obohacení vody o látky nebezpečné pro zdraví člověka. Původci nemocí z pitné vody mohou být povahy chemické, biologické nebo radiologické. Některé způsobují akutní problémy, které spotřebitele informují o problémech s pitnou vodou ihned, ale je také mnoho těch, které nepůsobí několik let žádné potíže a jejich chronický účinek se projeví až po několika letech pití nekvalitní vody, nejčastěji při náhlém oslabení imunitního systému.
 

Dusitany:  

jsou chemické soli kyseliny dusité. V potravinářství se používají např. jako konzervační látky do uzenin a masných výrobků. Přesto patří mezi ostře sledované látky, co se týče nežádoucích účinků na lidské zdraví. Velké množství dusitanů může vést ke vzniku silně karcinogenních, metagenních a reratogenních nitrososloučenin, nebezpečných hlavně pro těhotné a kojící ženy, pro malé děti a osoby se zhoršenou imunitou. Dusitany  jsou spolu s dusičnany indikátorem fekálního znečištění vody. Rozkladem bílkovin a jiných dusíkatých látek se uvolňuje amoniak, ten je nitrifikačními bakteriemi oxidován na dusitany a ty se dále oxidují na dusičnany. Denitrifikační bakterie z dusičnanů uvolňují dusík,který se vrací do atmosféry. Do potravin rostlinného původu se dusitany a dusičnany dostávají z půdy (hnojení), zatímco do potravin živočišného původu z krmiv a také jako aditiva (solení masa nebo duření sýrů během zrání). Normální hodnota dusitanů by neměla překročit 0,5 mg/l.

 

Dusičnany:  

v množství jednotek mg/l jsou přirozenou součástí vod, ale jejich obsah bývá často bohužel zvýšen. Za mnoho minulých let nahromaděná umělá hnojiva prosákla hluboko do půdy a zkontaminovala tak mnohé zdroje pitné vody a to jak mělkých studen, tak často i hlubokých vrtů.Dusičnany nejsou v běžných koncentracích pro dospělé osoby nebezpečné, protože se poměrně rychle vylučují močí. Za nejvyšší přípustnou denní dávku se považuje 3,5 mg/kg tělesné hmotnosti (tzn. 245 mg). V 1 litru pitné vody smí být nejvýše 50 mg dusičnanů, resp. 0,50 mg dusitanů, ale kojenecká voda může obsahovat pouze 10 mg/l dusičnanů a 0,02 mg/l dusitanů, u dětí do tří let je to potom 15 mg/l dusičnanů. Zdravotní riziko zvýšeného množství dusičnanů spočívá v tom, že v žaludku reagují se sekundárními aminy a vytvářejí tak N-nitrososloučeniny, které mohou být karcinogenní. Potencionální nebezpečí plyne z dusitanů, resp. z dusičnanů po jejich přeměně na dusitany. V případě, že se dusitany vstřebají do krve, mohou způsobit problémem s abnormální tvorbou hemoglobinu, který se nachází v červených krvinkách a který napomáhá roznášet kyslík po těle.  Při zvýšeném množství dusičnanů se tato schopnost ztrácí, což se začne projevovat zmodráním kůže, hnědnutím krve, zrychlenou srdeční činností (tachykardií), dušností a nervozitou. Při dlouhodobých vysokých koncentracích se dostavuje nedostatečné zásobení tkání kyslíkem a při zasažení 60% zreagovaného hemoglobinu může nastat kóma až smrt. Ke snížení hladiny dusitanů a dusičnanů je nutné použít filtry se speciální iontoměničovou náplní. 
Nejvyšší mezní hodnota dusičnanů  50 mg/l 
Pokud ji Vaše voda přesahuje, je nutné ihned řešit jejich odstranění. Efektivní odstranění Dusičnany bohužel nelze z vody odstranit pouhým převařením vody. Nejběžnější je odstraňování pomocí iontové výměny.
 

Tvrdost vody: 

Vápník je velmi lehký reaktivní kov. Je měkký a patří k velice dobrým vodičům elektrického proudu a tepla. Hořčík je středně tvrdý, lehký kov, těžší než voda. Vede hůř elektrický proud a teplo. Oba, vápník a hořčík, jsou hlavní součástí tzv.tvrdosti vody, čili čím je jejich obsah vyšší, tím je voda tvrdší. Měkká voda je rizikovým faktorem vůči kardiovaskulárním nemocem. Nízký obsah vápníku byl spojen s vyšším výskytem některých neurologických poruch ve stáří, s vysokým krevním tlakem a zlomeninami kostí především u dětí. Nízký obsah hořčíku v pitné vodě může znamenat riziko těhotenských komplikací, poruch motorických nervů a rovněž vysokého krevního tlaku. Vysoká tvrdost vody vytváří tzv. vodní kámen, který není zdraví škodlivý, ale úspěšně ničí spotřebiče v domácnosti a zanechává nepříjemné usazeniny např. na vodovodním kohoutku atd. Optimální tvrdost pitné vody je 2-3,5 mmol/l. Optimálně by měl jeden litr vody obsahovat 40-80 mg vápníku a cca 20-30 mg hořčíku.Vzájemný poměr  by měl být 2:1 (vápník ku hořčíku). Pro tělo je lepší tvrdá voda (pro spotřebiče ne), měkká voda zatěžuje tepny a srdce. Pokud je však voda měkká, lze nedostatek vápníku a hořčíku dodávat tělu jinou formou (potraviny, léky atd.) 
 

Železo:  

je nejčastěji se vyskytující kov. Nachází se v zemi i ve vesmíru a je součástí lidského organismu. Jeho obsah v pitné vodě se může zvyšovat korozí potrubí, kotlů, van, dřezů či bojlerů. Může však být také součástí podloží. Železo je samo o sobě pro člověka neškodné, ale i tak se musí ionty železa z pitné vody odstraňovat, jelikož při koncentraci nad 0,2 mg/l působí negativně na naše smysly. Ovlivňuje chuť (hořká, svíravá), vůni a barvu (žlutá až červená se  segmenty). Vyšší koncentrace železa též způsobuje zvýšený počet kolonií bakterií, které způsobují nepříjemný zápach vody a mohou být zdravotně škodlivé. Při koncentraci nad 1 mg/l pak může železo vyvolávat ve tkáních oxidační stres. Železo způsobuje problém svým špiněním (špiní prádlo, nádobí, barví jídlo atd.).
 

Mangan:  

tam, kde je železo, často se vyskytuje i mangan. Je to světle šedý, tvrdý kov. Do vody se dostává podobně jako železo, tedy z hornin, které jsou obsaženy v půdě, kterou voda protéká. Typický projev manganu ve vodě jsou mastné skvrny na povrchu, tmavě hnědá až černá barva vody a černé usazeniny. I mangan mění barvu, chuť a zápach vody. Obzvláště po zahřátí může velká koncentrace manganu silně zapáchat. Normální hodnota manganu v pitné vodě by neměla přesáhnout 0,05 mg/l. Vyšší koncentrace nepředstavuje žádné zdravotní riziko, ale při dlouhodobém používání vody s vysokým obsahem manganu nad 1 mg/l může vyvolávat degenerativní změny na nervové soustavě a působí potíže podobné projevům Parkinsonovy nemoci. V malé míře je ale mangan pro organismus zcela nezbytný. Dlouhodobý nedostatek manganu v potravě vede k problémům cévního systému, protože dochází k nežádoucím změnám v metabolismu cholesterolu a jeho zvýšenému ukládání na cévní stěnu. Doporučená denní dávka by měla být 20-30 mg Mn denně. Odstranění železa a manganu z pitné vody se provádí průtokem vody přes filtr se speciální náplní.
 

Amonné ionty – Amoniak (čpavek): 

Amoniak neboli azan (čpavek) je bezbarvý velmi štiplavý plyn. Je to toxická, nebezpečná látka zásadité povahy. Při vdechování poškozuje sliznici. Je lehčí než vzduch. Je velmi dobře rozpustný ve vodě. Amoniak vzniká mikrobiálním rozkladem organických zbytků, exkrementů a moči živočichů, přičemž  se většinou váže ve formě amonných solí. Přibližně 83% amoniaku se používá pro hnojiva, ať už ve fomě solí nebo roztoků. Také se často používá jako složka čistících prostředků (pro čištění skla, porcelánu a nerez oceli). Amonné látka ve vodě jsou však další nechtěnou látkou, kterou můžeme rozborem vody odhalit. Jsou jedním z několika indikátorů fekálního znečištění, pochází tedy často z odpadních vod či z živočišné výroby, protože jsou produktem rozkladu dusíkatých látek. Ale dalším zdrojem může být také např. nová cementová výstelka potrubí. Vysoké množství amonných iontů může výrazně snížit kvalitu vody tím,že „vyruší“ účinnost dezinfekce. Často jsou příčinou pachových a chuťových změn ve vodě. Mohou též stát za selháváním protimanganových filtrů. Nejvyšší mezní hodnota amonných iontů v pitné vodě je 50mg/l. Odstranění amonných látek může být složité. Vždy je nutné určit zdroj jejich zvýšeného množství a ten následně odstranit. Potom lze použít ke zjednání nápravy speciální filtry.
  

pH: 

 (angl. potential of hydrogen, lat. pondus hydrogenia, tj. „potenciál vodíku“), též vodíkový exponent je číslo, kterým v chemii vyjadřujeme, zda vodný roztok reaguje kysele či naopak zásaditě (alkalicky). Jedná se ologaritmickou stupnici s rozsahem hodnot od 0 do 14 (pro většinu vodných roztoků, roztoky silných kyselin a zásad či jiné než vodné roztoky mohou nabývat jiných hodnot); přitom neutrální voda má pH při standardních podmínkách rovno 7. U kyselin je pH menší než sedm – čím menší číslo, tím „silnější“ kyselina; naopak zásady mají pH > 7, čím větší číslo, tím „silnější“ zásada. 
Některé látky ovlivňují vazbu molekul ve vodě, což se projeví jednak na barvě a zápachu vody, ale také na její kyselosti. Vodné roztoky mohou vykazovat kyselou, neutrální nebo zásaditou reakci. Kyselost (acidita) a zásaditost (bazicita) se vyjadřuje ve stupnici hodnot pH. Rozsah stupnice je od 0 do 14 pH, přižemž hodnotě 7 odpovídá roztok neutrální. Hodnoty nižší označují roztok kyselý, hodnoty vyšší zásaditý čili alkalický. Vody kyselé jsou obvykle bez života, protože se v nich nevytváří plankton ani bakterie. Můžete se s nimi setkat u lesních studánek, na loukách, v „čisté přírodě)“.  Ve městech většinou kyselost vody klesá. Kyselost pitné vody nemá přímý vliv na zdraví člověka, je však velmi důležitým parametrem, který ovlivňuje funkci mnoha chemických a biologických procesů. Má vliv například na účinnost dezinfekce. Hodnota pH v pitné vodě by měla být 6,5 až 9,5 , ale optimální je okolo 7 pH, které je neutrální. Hodnoty pod 7 pH označují vodu jako kyselou, hodnoty vyšší nad 7 pH jako zásaditou čili alkalickou. Pokud není pH vaší vody optimální, lze instalovat na vodovodní potrubí ionizátor. 
 

E-coli: 

Patří  ke střevní mikrofloře teplokrevných živočichů, včetně člověka. Z tohoto důvodu je její přítomnost v pitné vodě indikátorem fekálního znečištění. Člověku je jako součást přirozené mikroflory prospěšná, jelikož produkuje řadu látek, které brání rozšíření patogenních bakterií (koliciny) a podílí se i na tvorbě některých vitamínů (např. vitamín K).  
Její přítomnost je u člověka fyziologická pouze ve střevech jako součást střevní mikroflory. Avšak patologicky se může vyskytovat i v krevních vzorcích, a být tak původcem bakterémie. Často způsobuje nosokomiální infekce tj. infekce získané v nemocnicích. Bakteriální infekce se léčí podáváním antibiotik. V dnešní době však nalézáme stále větší množství kmenů bakterií, které jsou k podávaným antibiotikům rezistentní. 
E. coli vyvolává vodnaté průjmy především u novorozenců. Může docházet k vysokému stupni dehydratace a následné smrti. Toto onemocnění je stále problémem v rozvojových zemích. Frekvenci infekce způsobené EPEC E. coli u dospělých jedinců je složité stanovit, jelikož u pacientů starších tři roky se po příčině nezávažného průjmu nepátrá.  E. coli pronikají do buněk tlustého střeva, kde se množí.
     

Koliformní bakterie: 

Přítomnost koliformních bakterií (KB) indikuje fekální znečištění z trávicího traktu teplokrevných živočichů včetně člověka. Mohou být však přítomny také v půdě, rostlinách a povrchové vodě. Indikují slabou ochranu vodního zdroje, nedostatky v úpravě vody, jejím zdravotním zabezpečení a distribuci, příp. sekundární kontaminaci. V případě jejich přítomnosti existuje nebezpečí průniku jiných podmíněně patogenních a patogenních mikroorganismů. V pitné vodě určené k hromadné zásobování se požaduje nepřítomnost koliformních bakterií minimálně ve 100 ml (mezní hodnota). V pitné vodě určené k individuální zásobování se požaduje nepřítomnost koliformních bakterií minimálně v 10 ml (mezní hodnota). 
 *Koliformní bakterie se obecně nevyznačují rezistencí vůči teplotám vyšším než 50 ° C a při pasterizačních teplotách vyšších než 72 ° C by měly spolehlivě devitalizovat. Bakterie E. coli uhynou při teplotě 56 ° C za 4 - 6 min, a při teplotě 60 ° C za 2 minuty
 
 

TOC – Celkový organický uhlík:  

• kejda a další odpadní materiály a kaly z farem a jiných zemědělských podniků;  
• odtoky ze siláží a výluhy ze zemědělsky využívaných ploch;  
• odpadní vody z produkce ryb a z potravinářského průmyslu;  
• splaškové odpadní vody;  
• vyhazování zbytků jídla;  
• výluhy ze špatně zajištěných skládek odpadů;  
• výluhy z rozkládajících se zemědělských odpadů.  
Dopady na životní prostředí TOC je významný ukazatel kvality vod. Zvýšení tohoto parametru nad určité meze má negativní vlivy na celý vodní ekosystém. Vysoké hodnoty TOC způsobují nevhodnost vody pro život vodních organismů, a tak ničí celá vodní společenstva. Mají za následek snížení obsahu kyslíku ve vodě, což způsobí nadměrné bujení anaerobních mikroorganismů, kterým absence rozpuštěného kyslíku vyhovuje. Existují specializované mikroorganismy, které ve svých metabolických procesech spotřebovávají sírany přítomné ve vodních sedimentech a přeměňují je na toxický sirovodík, který má typický zápach zkažených vajec a dává vodě hnijící puch. Vzniklý sirovodík je velmi toxický pro vyšší organismy, které ještě přežily nízké koncentrace kyslíku. Tyto anaerobní zapáchající „mrtvé“ vody jsou ukazatelem vysokého znečištění TOC. Takovéto vody jsou navíc škodlivé pro veškeré rostliny a živočichy žijící poblíž a jsou škodlivé i pro živočichy, kteří by s takovou vodou přišli do styku třeba jen náhodně. 
 
  

Konduktivita: 

Konduktivita (též měrná elektrická vodivost) je fyzikální veličina, která popisuje schopnost látky dobře vést elektrický proud. Látka, která je dobrým vodičem, má vysokou hodnotu konduktivity, špatně vodící látky mají nízkou hodnotu konduktivity. Konduktivita závisí na teplotě (viz též teplotní součinitel elektrického odporu), zejména u polovodičů je tato závislost velmi významná. na teplotě (viz též teplotní součinitel elektrického odporu), zejména u polovodičů je tato závislost velmi významná.

 

Bakterie všeobecně:  

 Escherichia Coli, Koliformní bakterie a Enterokoky jsou skupiny bakterií nacházející se hojně v trávicím traktu lidí a zvířat. Vyskytují se tedy ve výkalech. V pitné vodě se v žádném případě nesmějí vyskytovat. Jejich nález indikuje možné fekální znečištění. Některé kmeny těchto bakterií způsobují průjmová střevní onemocnění a onemocnění močových cest (obzvláště u dětí a oslabených jedinců mohou vyvolávat velmi těžké a nebezpečné zdravotní stavy). Do vody se dostávají z živočišného hnojení polí nebo průsakem hnojnišť do pramene vody nebo průsakem septiků. Jejich tolerance je v pitné vodě nulová. Kultivovatelné bakterie při 22°C a 36°C tvoří velice širokou skupinu bakterií, které se při dostatku živin rády množí v pitné vodě. Mezní hodnota jejich výskytu v pitné vodě činí 500 bakterií v 1ml vody z domovních studní. Překročení mezní hodnoty neznamená přímé zdravotní riziko, avšak indikuje znečištění vody organickými látkami a neúčinnost dezinfekce. Pokud se ve vodě bakterie vyskytnou (nemusí to být samozřejmě pouze tyto, bakterií je obrovské množství a nelze je tedy běžně stanovovat všechny, protože jsou však zmíněné skupiny nejběžnější, většina laboratoří nabízí právě stanovení těchto skupin), je potřeba do vyřešení problémů NEPÍT ! a začít s dezinfikací vody chlórem nebo ÚV lampou. 
 

Sírany:  

se vyskytují ve všech typech vod. V přírodních vodách je jejich hlavním zdrojem geologické podloží. Sírany jsou  soli (sulfáty) odvozené od kyseliny sírové, které vznikly náhradou obou jejích kyselých vodíků. Za normálních okolností to jsou bílé až bezbarvé, velice dobře rozpustné látky.Používají se jako hnojiva. Vyšší koncentrace síranů nad 400mg/l mohou ovlivnit chuť vody a v přítomnosti hořčíku způsobit průjmy zvláště u přechodných spotřebitelů, kteří nejsou na daný zdroj vody adaptováni.

Fosforečnany: 

 jsou soli kyseliny fosforečné. Dostávají se do vody z odpadních vod domácností (jsou obsaženy zejména v pracích prášcích a mycích prostředcích na nádobí) a z hnojených zemědělských ploch. V nízkých koncentracích chrání vodovodní potrubí před korozí. Ale při vyšších koncentracích jsou podpůrným faktorem pro růst legionel, vůči kterým nebývá v teplé vodě dostatečný obsah dezinfekčních prostředků. Legionely mohou u oslabených jedinců (např. pacienti po operaci, transplantaci, s chronickým onemocněním) způsobit infekce, které mohou být lehké podobné chřipkovému onemocnění s bolestmi hlavy a svalů bez postižení plic nebo akutní horečnaté onemocnění, které postihuje především dýchací cesty. Odstranění fosforečnanů z pitné vody se provádí stejným způsobem,jako u amonných látek.

CHSK Mn: 

 je ukazatelem kvality vody. Udává spotřebu kyslíku potřebnou k oxidaci všech látek, tedy nejen těch, které mohou být odbourávány biologickou cestou. CHSK Mn je definovná jako množství kyslíku, které za přesně vymezených podmínek spotřebuje na oxidaci organických látek ve vodě se silným oxidačním činidlem. Je tedy mírou celkového obsahu organických látek ve vodě. Určuje tak míru organického znečištění vody. Je to laicky řečeno „ukazatel špinavosti vody“. Hodnota CHSK Mn by neměla překročit 3 mg/l. Pokud je hodnota překročena, voda je „špinavá“ a rozhodně nepitná. Většinou je v takové vodě i velké množství nebezpečných bakterií. Doporučuji, pokud máte problém s vytopenou nebo nějak znečištěnou studnou či vrtem, nejdříve si nechat stanovit CHSK Mn (cena cca. 100 Kč) a teprve pokud je CHSK Mn vpořádku, dodělat si alespoň krácený rozbor vody. Pokud je CHSK Mn vysoká, pak je zbytečné dělat větší rozbor, zcela 100% vám vyjde voda závadná a  Vás to bude stát o dost víc peněz. 
 
 

Chlór:  

zabraňuje množení zárodků bakterií ve vodě a je běžně dostupný. Působí jako potravní konzervační prostředek a zaručuje uchování kvality vody dodávané spotřebitelům z hlediska zdravotní nezávadnosti. V laboratořích se stanovuje chlór volná a chlór vázaný. Chlór vázaný je chlór, který se váže na jiné prvky nebo organické sloučeniny a který se používá jako účinná dezinfekce, protože potlačuje růst bakterií (příkladem Chloramin). Chlór volný je mnohem účinější (bakterie pouze neoslabuje, ale přímo je zabíjí), než chlór vázaný, protože obsahuje pouze molekuly chlóru (ty se postupem času však začnou vázat na jiné molekuly a z chlóru volného se postupem času stane chlór vázaný). Příkladem volného chlóru je Savo nebo Chlorňan. V ČR je povoleno 0,3 mg/l volného chloru. Vyšší koncentrace může nepříznivě ovlivnit chuť a pach vody, u citlivých osob může dráždit pokožku. Bakterie a další mikroorganismy jsou běžnou součástí životního prostředí. Vyskytují se ve vzduchu i v půdě a mohlo by se stát, že např. během oprav vodovodního potrubí se dostanou i do vodovodní sítě. Rovněž usazeniny organického charakteru na vnitřní stěně potrubí jsou ideálním prostředím pro množení bakterií. Aby tato kvalita byla zachována až k Vašemu vodovodnímu kohoutku a aby bylo zabráněno jakémukoliv nebezpečí náhodné kontaminace, je nezbytné do upravené vody přidat chlór. Ten se přidává po malých dávkách na vstupu z úpravny vody a poté v různých částech distribuční sítě. Chlór se přidává dodatečně z toho důvodu, že dochází k jeho spotřebování v průběhu distribuce vody a to tím, že reaguje se stěnami potrubí a dalšími složkami obsaženými ve vodě včetně nežádoucích mikroorganismů. Reakcí chlóru s některými látkami  přirozeně ve vodě mohou vznikat různé nežádoucí látky, které  obecně nazýváme „vedlejší produkty chlorace“. Tyto látky se v upravené vodě vyskytují pouze ve stopovém (nepatrném) množství, méně rozpustné deriváty chlóru však mohou mít vliv na její chuť. V malých dávkách je chlór zdravotně nezávadný. Pro zachování  bakteriologické nezávadnosti vody  je potřeba přidat  průměrně 5-10 ml Sava či Chlorňanu na 1000 l vody. Clór pro některé lidi nepříjemně zapáchá, je však potřeba zvážit protipóly: nechlorovaná voda = závadná voda nebo chlorovaná voda= zápach chlóru. Jak odstranit zápach chlóru ve vodě? Chlór je těkavá látka, proto stačí někdy nechat vodu několin minut „odstát“. Před konzumací přidejte do vody pár kostek ledu nebo několik kapek citrónu. Vodu lze před konzumací převařit, tím zápach vyprchá. Převařenou vodu lze nechat 24 hodin v lednici v uzavřené skleněné nádobě. Lidé, kteří řeší dezinfikaci vody ve svých studních mohou místo pravidelného dávkování chlóru (alespoň 1x týdně) zavést na přívod do domu ÚV lampu, která vodu sterilizuje bez použití chemie. 
 
 
  

Chloridy :  

jsou soli, z nichž je jistě ta nejznámější NaCl, tedy sůl kuchyňská. V pitné vodě se chloridy vyskytují zcela běžně, mohou být přírodního původu z horninového podloží, nebo jsou jejich zdrojem odpadní vody a splachy ze zimních posypů vozovek. Zvýšený obsah chloridů v pitné vodě je indikátorem znečištění. Mezní hodnota 100 mg/l může být překročena ve výjimečných případech na maximálně 250 mg/l, ale ani pak nepředstavuje zdravotní riziko. Může však docházet k nepříjemnému ovlivnění chuťových vlastností vody. Vysoká hladina také zvyšuje korozi materiálu potrubí a může vést k vyššímu obsahu toxických kovů ve vodě. 
 
 
 

KNK 4,5 (alkalita): 

 neboli kyselinová neutralizační kapacita je kvantitativně vyjádřená schopnost vody reagovat s vodíkatými ionty. Je způsobena především hydrogenuhličitany, uhličitany a hydroxidovými ionty. Je to vlastně míra stability pH. KNK napovídá, že čím je větší tento parametr, tím větší má voda (a látky v ní rozpuštěné) schopnost neutralizovat kyselinu, kterou do vody přidáme. Jednoduše řečeno, ve vodě bez této neutralizační schopnosti by každý uvolněný kationt H+ způsobil patřičný pokles pH. Příliš vysoká alkalita je tedy na překážku tam, kde se snažíme upravit pH směrem dolů. I když se pH sníží, když přidáme kyselinu (nebo komerčně vyráběný produkt), během několika hodin, max. dnů proběhnou ve vodě neutralizační reakce a pH se zase vrátí zpět. Jedinou možnou cestou je snížit nejprve alkalitu a teprve pak upravovat pH.Vysoká alkalita bývá spojena s vysokým pH. Alkalická voda může být i velice měkká, ale pak nemůže být kyselá. Naopak velice tvrdá voda může mít jen velice minimální alkalitu, a tedy velice nestabilní pH. Zpravidla tedy platí, že tvrdost vody způsobují uhličitany (a naopak, že hydrogenuhličitany přítomné ve vodě pocházejí z CaCO3 a Mg CO3), proto existuje přímá závislost mezi tvrdostí a alkalitou. (KNK je též nazývána „přechodná tvrdost“).

 

 


Kontakt

ČIŠTĚNÍ A REGENERACE STUDNÍ

Jesenická 25
Šumperk
787 01

Zákaznická linka: 728 452 010
Tech. poradenství: 730 518 002